Vstoupit dvakrát do téže řeky? Krajinářskou architektkou ve Švýcarsku 90. let a dnešní České Republice. Jitka Trevisan

Jitka Trevisan, foto (c) Monika Grilli Wagnerová

Profese: krajinářska architektka

Organizace: Trevisan Atelier+

Pozice v organizaci: Zakladatelka, majitelka

Aktivně v profesi: 25 let

Město: Mšeno

Významné projekty:

Atelier TrevisanNáměstí Mšeno, ze studia Vogt Landscapearchitects Zurich: Komerční objekt Mühlebachstrasse, Curych, Hlavní sídlo pojišťovny Münchener Rück, Mnichov, Park Moabiter Werder, Berlin 

Bio:

P r a x e

• 2010 založení Trevisan ateliér +

• od 2011 okrasná školka Baumschule Lorberg - reprezentantka a konzultantka pro Švýcarsko

• od 2008 ČVUT FS v Praze, obor architektura - externí pedagožka

• 2007-2009 ČZU FAPPZ v Praze katedra zahradní a krajinářská architektura - pedagožka

• 2003-2007 ZFH (Zürcher Fachhochschule) Wädenswil Švýcarsko, obor Urban Greening – vedoucí oboru

• 1995-2003 Vogt Landschaftsarchitekten AG Zürich, Švýcarsko - architektka

• 1993-1994 Fischer + Graber AG, Landschaftsarchitekten BSLA, Švýcarsko

P u b l i k a c e

• publikačnípřednáškováhodnotitelská činnost

V z d ě l á n í

• od 2007 doktorské studium ČZU FAPPZ v Praze: Využití nefunkčních průmyslových areálů v soudobé tvorbě částí města

• 2001 HSR Rapperswil Švýcarsko, Projekt management

• 1993-1995 HSR Rapperswil Švýcarsko, obor Landschaftsarchitektur

• 1987-1991 VŠZ Brno FZ, obor zahradní a krajinářská architektura

• 1983-1987 VOŠZa a SZa Mělník

Rozhovor uskutečnila Milota Sidorová

Zeditovala Kristýna Stará


Část I. Švýcarsko. Tvrdý začátek

Jaký je Váš profesní příběh?

Moji rodiče byli krajinářští architekti. Děda, všichni známí, všichni kolem byli zahradníci a krajinářští architekti. Říkala jsem si, že chci dělat něco jiného, ale když přišlo na rozhodování, zůstala jsem u toho. Napřed jsem chodila na zahradnickou školu v Mělníku, potom do Lednice na krajinářskou architekturu, což bylo v roce 1988. V Lednici jsem zažila Revoluci a hned po ní jsem se dostala přímo do Švýcarska na první studentskou výměnu. Po dokončení školy jsem se tam vrátila na 15 let. Do Čech jsem opět přišla před sedmi lety. 

Těch styků a šoků coby žena, krajinářská architektka, jsem tam zažila dost. Švýcarsko bylo tenkrát opravdu jiné, měla jsem pocit paralely vůči tomu, co se děje dnes tady. Když se hovoří odborně, genderově, jak je to tam super, buď mlčím, nebo se někdy ozvu. Nešlo to samo od sebe, nebyla to samozřejmost a vůbec ne dávná historie.

Já vyšla z komunismu, kde ženy normálně pracovaly. Ale tam naše generace žila v tom, že žena, která pracuje a má děti, je krkavčí matka. Moje tchýně byla profesorka farmacie a vyprávěla mi věci, jak si to vyžrala do dnes. Žena odbornice, světoznámá, a ve Švýcarsku si to musela do poslední chvíle obhajovat. Navíc ještě matka.

Švýcarsko je ale štědrou zemí vůči architektům a krajinářským architektům.

Kdo tam dnes táhne tvorbu veřejných prostranství, nejsou architekti, ale krajináři. Také ale před 20 lety tuto profesi nikdo neznal. V krajinářské architektuře u nás bylo mnoho holek (ten poměr se nemění doteď). Ve Švýcarsku to byli samí chlapi.

Čím si to vysvětlujete?

Jednak ženy vůbec nepracovaly. Vždyť to není tak dávno, co mají všechny ženy volební právo. Ta společnost se, i s tím multi-kulti, otřásala a posunula v krátké době někam jinam.

Proč se to posunulo?

Myslím, že to bylo několik důvodů. Jednak naše generace secondos, druhá generace ze smíšených manželství cizinců, proti kterým se tehdy všichni bránili stejně jako my dnes. Děti té generace to neměly vůbec jednoduché, protože byly označované, že jsou napůl Italové, nebo napůl něco jiného. Nesměly mluvit svou řečí. Dnes je všechno multi-kulti. Je normální, že někdo pochází ze smíšených manželství. O náboženství ani nemluvím. Je to viděno jako přínos. Je to otázka generace, která se do toho narodí. Ta to vůbec neřeší.

To samé bylo s architekturou. Zájem o ni, o veřejný prostor, je hodně spojený s multikulturalitou. Přišly jiné kultury, které veřejný prostor vzaly jako svůj rozšířený životní prostor. Byly tam cedule: „Nešlapejte na trávník!“ a zároveň se na ten trávník hrnuly turecké rodiny, které dělaly barbecue. Druhá generace si to pak nechtěla nechat vzít a začala si po městě nárokovat kvalitu.

 

Později se začaly dělat průzkumy. Když se šlo na dřeň obyvatel a ptali se, co tvoří kvalitu městského života, tak zeleň a veřejný prostor se dostaly hodně nahoru oproti parkování, bezpečnosti a nevím, čemu všemu. Města s tím začala cíleně pracovat. Dalším zlomem, alespoň v Curychu, bylo, že se do městského plánování začali dostávat architekti i krajinářští architekti, kteří spolu začali vytvářet vyšší nároky na soutěže, poroty atd. Výrazně se změnila komunikace vůči veřejnosti. Jakékoli změny jsou nyní předem komunikovány.

K jakým opatřením mezitím došlo?

Nejdřív se změnila legislativa krajinářů vůči architektům, taky jsme si říkali: „Hele oni na nás kašlou, a přitom bychom jim měli tolik, co říci.“ V té době jsme ze zákona neměli téměř žádnou práci, naše soudržnost byla mnohem větší. Cíleně jsme jako svaz začali psát na obce, pořádat diskuse, procházky. Pak se objevily první soutěže, kde jsme museli být součástí týmu. Od té doby si nás začali architekti a stavaři brát od začátku, minimálně ke konzultaci.

Pro rodiny se mezičasem uzákonila povinnost zaměstnavatelů proplatit šestinedělí. Do té doby tomu tak nebylo a mít děti znamenalo: „Dělej si to, jak chceš, i finančně.“ To, že se můžete po šesti týdnech vrátit do práce, na svůj post, natož že to máte placené a kryté, to nebylo.

Naše 3 roky...

Jsou luxus...

Kolik je rodičovské dovolené dnes?

Šest týdnů. Když se nevrátíte v té době, je to potom váš problém. Rozhodnutí mít děti je strašně vědomé. Školky, jesle, to všechno stojí zhruba tolik, kolik jeden plat. Systém pokulhává. Dnes si z toho některé firmy začínají dělat marketing. Mají vlastní školky, umožňují otcům být doma. To je tak posledních pět let. Naopak, není nic zvláštního, pokud žena pracuje jenom na částečný úvazek.

Jak dlouho trvala tato změna?

Než to začalo být citelné, tak 10-15 let.

Ok. Vaše profese de facto neexistovala, žena, cizinka, podle toho, co popisujete, dost těžké vstupní podmínky. Jaké pro Vás bylo začínat?

Praktikum jsem hledala v realizačních firmách. Začala jsem obvolávat různé inzeráty. Říkala jsem jim: „Hele, mě to nevadí, já jsem zvyklá dělat venku.“ Oni mě stále odmítali, až ten jeden řekl: „Vy jste žena?“ A já, že: „No a co?“ On řekl: „No, to nejde.“ V ten moment mi došlo, že problém je, že jsem žena.

Tenkrát tam ženy nedělaly venku, hlavně fyzické práce. Dnes jsou kolem kytek jenom ženy. Tenkrát to byli jenom chlapi. Podle tehdejších zákonů žena v práci nesměla zvednout víc než x kilo. Zákony se ve Švýcarsku velmi respektují a pro zaměstnavatele to bylo omezení. Pak jsem dostala práci v ateliéru Vogt Landscape Architects. Tam jsem byla dlouho první ženou a cizinkou.

Pohovor jsem měla s vlivným profesorem a krajinářem Kienastem a byla jsem u toho strašně nervózní. On na mě koukl a řekl: „Ukažte mi, co jste kreslila.“ Pak jsme se začali bavit o rostlinách. Čemu nás v Lednici naučili, je znalost rostlin. A tohle ho oslovilo.

Jaké to bylo v ateliéru?

Hodně drsné. Vyhrávali se soutěže po celém světě a jelo se non-stop. Bylo to o tom, buď to vydržíš, nebo ne. Já jsem byla z jiné země a musela jsem to ustát. Z domova jsem měla dril, že se jede, jede, jede. Člověk v cizí zemi také nebojuje s tím, že by měl nějaký soukromý život. Prostě ho nemá a pracuje. Na své poměry jsem tam byla strašně dlouho - osm let.

Nevyhořela jste?

Vyhořela, samozřejmě.

Co bylo pak?

Přestala mě bavit má práce. Dělali jsme mnoho zahraničních projektů, třeba Tate Gallery. No, a nebyla jsem unavená jenom fyzicky, ale přemýšlela jsem, co většího mě může bavit. Mezičasem jsem se rozvedla a začala jsem uvažovat o doktorátu, možnosti věnovat se jednomu tématu několik let. Mezitím jsem se potkala s profesorem ze školy, kam jsem šla na svou první výměnu. Řekl mi, abych přijela k nim. Na doktorát jsem tenkrát nešla, protože jsem neměla švýcarskou univerzitu. Ve Wädenswilu jsem učila územní plánování, městské zahrádkaření. Hodnotící komise tam povolávaly učit lidi z praxe bez jakékoli vědecké praxe.

Jaký jste měli kolektiv?

Já a čtyři Němky. Většina z nich matky, ženy s praxí. Byla tam úplně jiná atmosféra. Škola byla vnímaná jako služba studentům a my jsme tam byli pro ně a ne naopak. V kanceláři jsme například nemohli zavírat dveře. Kdykoli, kdokoli mohl vstoupit. Úplně jinak. Ale i tam, i když byl ke mně můj šéf milý, neznamenalo to, že by podporoval ženy dál do pozic profesorek. Vydržela jsem tam čtyři roky.

Změnily se tam poměry?

Pak přišly další ženy, protože se byznys strašně rozjel. V podstatě do dneška. Kdykoli tam přijdu, všichni hledají lidi. Je jedno, jestli muže nebo ženy. Více žen pracuje i kvůli tomu, že jeden plat rodinu finančně neutáhne. Ale je to i sebevědomím, že ty ženy to prostě chtějí.


Část II. Čechy. Na vlastních nohou

 

Přijde mi, že prožíváte tutéž situaci dnes podruhé? Jak to berete jako krajinářská architektka s vlastním ateliérem v Čechách a životní zkušeností ze Švýcarska?

Napřed jsem pracovala na ČZU, což pro mě, jít ze školy do školy, kde tenkrát chtěli zakládat katedru krajinářské architektury, byla docela logická představa. Nevydržela jsem tam ale dlouho, byla to mužská struktura. Teď to vnímám tak, že je to jiné. Když je žena starší, už si k ní jen tak někdo něco nedovolí. Mnohokrát ale obce na úrovni starostů mají problém brát ženu coby odborníka. Když to samé řekne kolega, tak super. Nebo když jdeme v týmu, tak se dívají na toho kolegu i když mlčí.

Přesto jste v profesi zůstala.

Pozorovala jsem spoustu mých kolegů, kteří založili nové kanceláře a postupně z toho šíleli, protože je to spousta jiných věcí než kreslit. Nebo začali jako partička kamarádů a „rozpartičkovali se“. Začali řešit personální témata. Vědomě jsem se rozhodla, že tomu nechám volný vývoj a budu v klidu. Zůstanu malá, abych neměla velkost, která by mě nutila do nějaké šílené agitace. Zůstat, jak se říká, s čistým štítem. Nebylo to jednoduché. Pokud tady člověk nemá síť, není to jednoduché. A já žiji na vesnici.

Jak jste si v tom našla cestu?

Postupně. Seznámila jsem se s několika lidmi na projektu. Postupně se to rozbíhalo. Od začátku jsem se rozhodla, že nebudu dělat některé věci a budu dávat na svůj instinkt. Například, nemám ráda tituly. Dokud nemusím, neuvádím je a jde to. Naučila jsem se také říkat ne. Určitě si volím svobodu, protože jsem prošla různými strukturami, které byly vedeny muži. Nebylo to tak, že bych cítila nějaké osobní útoky, ale bylo to celkovým typem vedení, způsobem rozhodování, nebo prostě ztrátou času a energie. Proč to dělat takhle?

Jakým způsobem pracujete?

Co mi život ve Švýcarsku dal, byla kultura komunikace. Ta až přehnaná zdvořilost, kterou Švýcaři pěstují, s kterou adresují i běžnou obchodní komunikaci: „Velevážená, srdečně Vás zdravíme…“ Pokud to neděláte, budete to mít těžké, nebo okamžitě zpozorují, že jste cizinec. I diskuse mnohokrát končily bez konkrétního výsledku, protože jsme se jednoduše neshodli. To, že jsme se ještě neshodli, bylo důležitější, než vytlačit nějaký závěr za každou cenu. Naučilo mě to v klidu akceptovat rozhodnutí většiny. Že se tomu podvolím a žijeme dál, ne že budeme ještě 50 let nadávat, že jsme se tenkrát rozhodli jinak.

To, co říkám, říkám klidně, vědomě, naprosto jednoznačně. Ve spolupráci s architekty, když mě osloví, kvůli těm zeleným kuličkám, okamžitě signalizuji, že nebudu mluvit jenom o zeleni, ale o projektech, prostorovém řešení, o grafickém vyjádření. Nebo v architektonických soutěžích budu jako spoluautorka. Napřed jsem se střetla s tím, že na mě koukali. Pak to nebyl problém. Je potřeba si tu pozici vyjasnit, ne vykřičet, ale vyjasnit.

 

Snažím se vyslechnout, najít strukturu a efektivně pracovat. Uvědomit si co je cíl, zadání. Je cílem se shodnout nebo vytvořit koncepci Prahy? Nebo jakým způsobem se shodnout.

Na jaký projekt jste nejvíce hrdá?

Za můj 15 letý pobyt ve Švýcarsku je to vlastně vůbec fakt, že jsem obstála v oboru, vypracovala se u dnes světové firmy Vogt Landschaftsarchitekten (původně Kienast Vogt Partner) a nakonec byla povolaná jako docentka na Vysokou školu ve Waedenswilu. No a pak zase fakt, že jsme po tolika letech přišla do Čech a pomalu se orientuji.

Z projektů v Čechách mám velmi ráda vůbec první realizovaný, obnovené náměstí u mě doma ve Mšeně, kterého jsem mohla být spoluautorkou. Pak mám takové dvě srdeční záležitosti. Jedna je, že se mi podařilo zachránit jednu starou odrůdu třešně. Stalo se z toho téma. Našli jsme ji (odrůdu). Lidi ji dnes chtějí. Ví se o ní. Je opět evidovaná. Prostě zachráněná. Možná tím, že nemám děti, i kdyby po mně nic jiného nezbylo, tak tohle bude žít. (smích). Ta druhá byla koncepce rozvoje zeleně a veřejných prostranství, nejen katastru města, ale i celé příměstské krajiny jednoho města.

Čeho byste v profesním životě chtěla dosáhnout?

Náš ateliér se jmenuje Plus. Neděláme jenom architekturu, ale i land art, různá měřítka, plus, jsme pozitivně naladění, plus, nejsme pevná struktura, měníme se podle zadání. Ráda bych udržela a byla součástí nějaké sítě.

Máte volný čas?

Přestala jsem to dělit. Ty projekty nosím s sebou, v sobě, jsem s nimi těhotná a nepíšu hodiny. Více méně non stop telefonuji, takže skutečně nedělím čas. Tu svobodu, dělat jak chci, kdy chci, nikomu se nezodpovídat. jen sama sobě..

Zachováváte balanc?

V létě mnohem víc, protože mám zahradu. V zimě trpím. Moje profese a moje hobby jsou více méně to samé. Nebydlím v Praze, za projekty musím jezdit. Hodně sedím v autě a to mě štve. Neproduktivní čas. Jinak jóga, masáže, se psem.

Jak reaguje na Vaši pracovní vytíženost partner, blízké okolí?

Není to jednoduché. Byli partneři, kteří nestíhali mé tempo, nebo začali žárlit na mou práci. Že mi bere tolik času, že přicházejí úspěchy, nebo i že měli nižší vzdělání. Mindráky postupně začaly prosakovat. Takže novým partnerům jsem začala vysvětlovat, že má profese a OSVČ jsou pro mě důležité. Ačkoli to není všechno, výrazně mi to definuje život. Můj současný partner je naštěstí v podobné situaci. Je na volné noze a má rozjeté své projekty. Věnuje se práci s kovem. Máme hezký překryv, můžeme se bavit o architektuře, historii umění, designu, ale zároveň máme oba čas pro své věci.

Co byste vzkázala mladým architektkám?

Nikdy neplánujte na dlouho. Zůstaňte otevřené změnám. Věřte si. Pořád se učte. Zůstaňte čisté. Nepouštějte se do žádných věcí, z nichž cítíte, že by vás mohly zničit, ať už korupcí, nebo jinak. Architektura vás musí opravdu bavit, musí to být vaše vědomé rozhodnutí.

Na závěr...

To, že se krajinářská architektura považuje stále za zeleninky, to ukazuje na něco v naší společnosti. Bude se muset něco změnit, budeme muset třeba dělat některé věci jinak. Ale jsem naprosto přesvědčená, že vývoj je. Že se třeba věnujeme veřejnému prostoru, je Institut plánování a rozvoje, že byla diskuse na téma ženy a veřejný prostor. Děje se spousta věcí.