Recenze_Městský život ve Starchitektuře. Karolína Vojáčková

CityLife Milano, Central tower – Studio Libeskind. Foto- Struttura Leggera

CityLife Milano, Central tower – Studio Libeskind. Foto- Struttura Leggera

Tento text byl zveřejněn se svolením časopisu Stavba, který ho vydal v čísle 4/2018


V Praze se rozbíhá diskuse o úpravě okolí Masarykova nádraží pod taktovkou Zahy Hadid. Na Slovensku developerská skupina Penta již začala výstavbu čtvrti Sky Park. A tak vedle Milána a dalších měst bude i střední Evropa svědky specifického typu urbanismu, který spojuje enormní investiční záměry s velkými architektonickými kancelářemi. Vedle novosti a světových jmen tvůrců je ale třeba si všímat i nové formy urbanizace, která je výsledkem ekonomických globálních trendů posledních dekád.


Velké developerské skupiny cíleně sahají po ateliérech, které mají dostatečně velký arzenál pro projektování takto velkých území, zároveň se zde tradičně projevuje efekt zvaný „Starchitektura“. Studia, která současně stále ztělesňují tento přístup, jsou architektonické hvězdy celosvětového formátu, jejich hlavní přínos pro rozvoj architektury a teoretické diskuse byl spíše v předchozích dekádách, kdy realizovaly ne vždy největší, ale často zásadní architektonické projekty. Dnešní realita je spíš taková, že stále těží z této slávy, ale pracují již jako osvědčená komerční značka. Nutno podotknout, že ne všechna velká světová studia se uchýlila k této tendenci. Například OMA pod vedením Rema Koolhaase právě při uvědomění tohoto směřování zásadně začala obracet svoje tendence spíše k umírněnějším a citlivějším postupům práce, a celkově začala rozvíjet veřejnou diskusi ohledně „Preservation“ (zachovávání), jak uvedl Rem Koolhaas na své přednášce na Kolumbijské univerzitě v roce 2009.

Tendence co nejvíce splynout s kontextem se rozmáhá i u dříve velmi výrazných švýcarských ateliérů, jak současnou situaci komentoval profesor Friedhelm Mennekes na své přednášce o švýcarské senzibilitě v březnu tohoto roku v Dominikánské 8. Tyto tendence jsou přirozenou reakcí na architekturu posledních 20–25 let, kdy se režim obrátil v kapitalismem vybudovaný směr ¥€$. Věci, které se dřív budovaly jako nezbytné, jsou dnes v pozici luxusního tržního zboží. Architektura se tak stává obchodním artiklem. Investor, který má zájem stavět velká výrazná urbánní díla, většinou s celoměstským dopadem, si záměrně vybírá lukrativní plochy poblíž center měst, která jsou díky své minulosti aktuálně v pozici brownfieldů nebo jiných průmyslových plocha a areálů, kde se zdá, že se dá stavět téměř jako na zelené louce.

Masterplan – Studio Libeskind

Masterplan – Studio Libeskind


Zatímco v Praze nebo v Bratislavě jsou projekty zatím v počátečních fázích, italský Milán již svou „Starchitekturu“ má téměř hotovou. Opět v sousedství historického jádra města společnost Generali Group realizovala nový komplex staveb, obsahující rezidenční, administrativní i komerční a volnočasovou funkci. Čtvercové území bylo v historii domovem velkého výstavního areálu Fiera Milano. Plocha o rozloze vetší než 25 hektarů se sítí drobných, spíše dočasných staveb, které reagují na veletržní provoz, byla nahrazena kusem nového města. Z celého areálu byl zachován jeden významný historický pavilon s eliptickou střechou. Vedle dvou původních bloků byly vystavěny dva uzavřené rezidenční celky Libeskind Residence a Hadid Residence. Vítězství v soutěži ateliéru Studio Libeskind ve spolupráci se Zaha Hadid Architects a Arata Isozaki & Associates formovalo masterplan. Tato studia si pak i následně rozebrala jednotlivé stavby v areálu. Celkový návrh parku vytvořila britská kancelář Gustafson Porter ve spolupráci s !melk z New Yorku, a jako architekt komerčních ploch bylo vybráno studio One Work z Milána.

Celková kompozice na parcele vytváří dynamický středobod, tvořený třemi  komerčními věžemi s kancelářemi: v každé sídlí jedna společnost (Libeskind Tower 150 m – Price Waterhouse Cooper, Isozaki Tower 202 m – Allianz, Hadid Tower 170 m – Generali). Na Hadid Tower ve stejném organickém duchu navazuje komerční centrum se službami, obchody a stravovacími zařízeními a prostory pro volný čas, jako jsou například kinosály. Celkový hlavní vizuální styl interiéru, jenž je taktéž z dílny britského studia, definují dřevěné lamely, které tvoří tvarosloví podhledů.

Každá věž plně reflektuje ambici svého tvůrce a charakter sídlící společnosti. Formalismus typologií, jako jsou administrativní věže, předem předurčuje objekty k rychlému kulturnímu zestárnutí. Ve chvíli, kdy novota opadne, zůstanou jen symbolická torza, která nezvládnou reagovat na společenské změny, ani ty v rámci města. Navíc jejich pozice uprostřed parku z nich dělá osamělé solitéry v jinak typicky italsky zahuštěném městě. V jižní části jsou umístěny bytové komplexy, které nabízejí různé velikosti bytů až po penthousy ve vrchních patrech.

Vnitrobloky jsou opticky transparentní, ale prostorově uzavřené pouze pro rezidenty, čímž se vytváří pocit sociálního oddělení. Zatímco uzavřenost tradičních městských bloků byla vytvořena kontinuální hmotou domů, u těchto celků je demonstrována oploceními a vstupními bránami. Pro oživení areálu by v budoucnosti mělo ještě přibýt Museum designu, které jen podpoří vizitku Milána jako metropole designu. Morfologie celého souboru je centrálně gradující, obytné komplexy směrem ke stávající zástavbě nabízí spíše nižší bloky a směrem do jádra parku se zvyšují. Ze severozápadu do parku zasahuje kongresové centrum Fiera Milano MiCo, původně z roku 2002, rozšířené v roce 2005 a 2011. Až sochařsky tvarované zastřešení MiCo jako by se pralo o prvenství s novými věžemi. Neodmyslitelným sebevědomým prvkem celého areálu je i park, který se odkazuje k tradiční krajině Lombardie. První úroveň tvoří městská matice, která zajišťuje kontinuitu a provázanost s okolním městem. Druhá, morfologicky zvrásněná matice zavádí pojem vzdálenosti, mezi soukromým a veřejným, i mezi domy samotnými. Scénickými krajinotvornými nástroji se autoři snažili podpořit transformaci z „prostoru“ na „místo“. Ty pak operativně podporují ekologickou aktivitu v areálu. Vertikální i horizontální stratifikace, vzdálenost, moment odhalení (vztaženo k architektonickým objektům) a morfologická zvrásněnost společně dosahují reinterpretace prostorové identity.

Odvrácenou stránkou většiny těchto projektů je, že kvůli počátečním investicím a následným cenám nemovitostí se v projektech tohoto typu většinově objevuje jen určitá sociální vrstva.

Projekt se snaží dbát na udržitelnost, a tak se na fasádách rezidencí vedle betonových a keramických povrchů objevují např. i dřevěné obklady. Přírodní materiály pak vévodí i společným prostorám obchodního centra. Autoři energeticky udržitelné koncepce sáhli i po solárních panelech nebo programovatelných úsporných topných systémech v rezidencích. Bytové komplexy si tak vysloužily hodnocení jako energetická třída A+ – CENED. Nutno podotknout, že v době kritických klimatických změn se jen těžko dá odhadnout strategie, která bude reagovat na situaci třeba za 10–15 let.


Finální stav bude 308 bytových jednotek v rezidenci Libeskind + 22 penthousů a 230 jednotek v rezidenci Hadid. Celková kapacita podzemních garáží by se měla pohybovat okolo 1500 aut (včetně obchodního centra). Je pochopitelné, že při takto zásadním nárůstu zatížení lokality se celý tým musel snažit o co nejmírnější dopady na životní prostředí. Velké parkové plochy a vodní prvky budou pozitivně ovlivňovat klima v celém komplexu.

Odvrácenou stránkou většiny těchto projektů je, že kvůli počátečním investicím a následným cenám nemovitostí se v projektech tohoto typu většinově objevuje jen určitá sociální vrstva. To jde přímo proti filozofii současných urbánních trendů, jako je např. „urbánní etika“ (Ethical city, cities programme. org), které naopak segregaci vylučují. Jazykem současné „kritické urbánní teorie “(What is critical urban theory? – Neil Brenner, City 2009) jsou toto nové formy urbánních procesů, které napadají zděděné koncepce a transhistorické zákony sociální organizace v sídlech. Aktuálnost, absolutnost a měřítko takovýchto projektů zároveň eliminují další urbánní změny, které jsou přirozené v tradiční zástavbě. Parkové i jiné pobytové plochy spíše svým měřítkem reagují na budovy, které obklopují, než na měřítko člověka. Organizace sociálních vztahů se tak nepřímo zrcadlí v této variantě kapitalistické urbanizace. Kapitalismus svou krizi již zažívá, je však v rukách všech uživatelů měst, zda nechají tuto krizi prosáknout i do hmoty měst.


Autorka je architektkou a přispěvatelkou do několika architektonických časopisů