Umění vnímat. Pavla Pelčíková

Pavla Pelčíková, odbornice na participaci, foto: Monika Grilli Wagnerová

Pavla Pelčíková, odbornice na participaci, foto: Monika Grilli Wagnerová

rozhovor vedla: Milota Sidorová

korektury: Kristýna Stará, Šárka Homfray


Co tě ovlivnilo ve vnímání urbanismu?

K urbanismu jsem se dostala přes studium sociální antropologie v Anglii, kde jsem v bakalářce zabrousila do tématu sociologie prostoru. Zjistila jsem, že je to téma, které ve mně rezonuje. Na magistra jsem šla na urban studies, kde byla hlavně sociologie, politologie, ale i předměty jako základy urban designu. Nechtěla jsem jít na doktorát, ale protože mě zajímalo plánování jako takové, dokončila jsem další magisterské studium, tentokrát ve Francii. Byl to dvouletý program urbanismu, který je oddělen od studia architektury.

Vidíš nějaké rozdíly mezi sebou a svými kolegy, kteří vystudovali urbanismus v Čechách?

Já nemám zkušenost z českých studií. To, jak se tu učí, jen tuším. Ale to, co jsem si přinesla například z Francie, bylo poznání aktérů ve městě. Naučilo mě to klást si o urbanismu otázky – vlastně máš málo odpovědí a spoustu otázek. Učí tě to, že urbanismus je něco, co se musí člověk učit celý život. Pochopíš, že je to komplexní věc a musíš stále sledovat vývoj odvětví, která ovlivňují a zkoumají rozvoj měst – architektura, development, sociologie...

Urbanista musí umět klást dobré otázky, chápat vztahy ve městě a být ochoten na sobě stále pracovat, sledovat vývoj toho, co dělají ostatní odvětví, která ovlivňují a zkoumají rozvoj měst – architektura, development, sociologie…. Urbanista je člověk, který to poznání propojuje a umí s ním pracovat.

Většina lidí z našeho středoevropského regionu emigruje nebo zůstane v zahraničí. Proč ses rozhodla vrátit do Prahy?

Asi to byly hlavně osobní důvody. Já jsem v zahraničí žila od 18 let a dostala jsem se do bodu, kdy jsem si řekla, že buď tam zůstanu navždy nebo se vrátím do Čech, kde mám rodinu. Zahraničí jsem si nechala jako místo, kam se mohu vracet.

V kanceláři participace si nejdéle zaměstnanou pracovnicí, jsi v ní de facto od začátku. Můžeš popsat její vývoj?

Prvním úkolem kanceláře bylo napsat manuál participace. Ne že by tu nebyla zkušenost s participací, ale chybělo pojmenování toho, co participace je a postup, jak participaci dobře nastavit. Když byl manuál hotov, začali jsme testovat participaci u různých veřejných prostranství a developmentu, což bylo super. Začalo to drobnými projekty: Vinohradská, Dvořákovo nábřeží, náměstí OSN, později vnitroblok Vybíralova. Kancelář se rozšířila a mohli jsme dělat více pilotních projektů. Od začátku ale bylo jasné, že kancelář vytváří know-how a přenáší ho dál. V tomto pokračujeme, brzy bude hotov také web spolupraze.cz Školíme městské části a do budoucna i soukromý sektor. Posouváme se do konzultační role.

Seminář k manuálu participace (c) IPR

Seminář k manuálu participace pro městské části. Skupinu vede Pavla Pelčíková a Martina Macáková (c) IPR

Jak to vidíš do budoucna?

Soustředit se na to být zastřešující platformou pro znalosti o participaci s veřejností a posílit know-how o participaci v Praze napříč sektory. Čerpat další inspiraci ze zahraničí, dělat školení na další témata.

Jaké jsou odezvy městských částí a politiků, když je zaškolíte? Jak se vyrovnáváš s publikem, které pravděpodobně ani netuší, proč by tě mělo poslouchat a co je smysl zapojení lidí do plánování?

Hned na začátku jim říkáme, že se společně s nimi učíme. Je třeba nastolit vlídnou atmosféru. Nestavíme se do nadřazené pozice a vidíme, že to má velmi dobrou odezvu. Pak všichni zapomeneme, že jsme na „školení“ a soustředíme se na obsah, což je velmi důležité. Na školení máme pokaždé skvělou diskuzi. Skupinky účastníků jsou často různorodé. Což znamená, že jsou tam různé profese, muži a ženy různého věku, profesního či osobního původu.

Příklady táhnou. Vím, že jakmile promluví jedna žena, další ji následují

Když jsme se ale setkaly na poslední akci, přednášela jsi s kolegy, že častou situací při participačním setkání je, že na vás lidé křičí nebo jsou agresivní. Ty jsi vlastně spíše taková tišší žena, která stojí v pozadí a nemá tendenci se přímo prosazovat. Jak zpracováváš tyto lidi?

Tak určitě, je to něco jiného. Facilitace je specifická disciplína, člověk se na ní musí naladit. Nejlepší je na začátku setkání nastavit pravidla komunikace a vracet se k nim, pokud nastane vypjatější situace, nenechat diskuzi ovládnout jedním člověkem. Samozřejmě jsou ale i momenty, kdy je nejlepší nechat člověka vykřičet a teprve pak s ním pracovat dál.

Participačních procesů, které jsou dělány formálně a nepromyšleně, se účastní víceméně muži, kteří zabírají velký vokální prostor. Do neformálních komunitních a kulturních aktivit jako tvorba komunitních zahrad, sousedských festivalů se zapojuje více žen, které se nebojí prosadit v neformálním prostředí. Urbanistka a specialistka na gender Eva Kail z Vídně hovoří o tom, že by se takové aktivity a speciální DYI měly stát regulérní metodami tvorby města a participace. Jaká je tvá zkušenost s neformálními aktivitami a kde bys viděla prostor pro posílení rovnosti pohlaví?

To je zajímavá otázka. Jedna věc je vyjadřování se na veřejných akcích. Moje zkušenost je, že při uskupení typu kulatých stolů nebo sousedských setkání mluví jak muži, tak ženy. Je to i otázka facilitace. Může se stát, že je tam nějaký dominátor nebo dominátorka. Je pravda, že pokud je někdo dlouhodobě na výsluní pozornosti, ostatním, méně odvážným, je nepříjemné promluvit, pak je na facilitátorovi, aby vytvořil prostor pro ostatní. Rovněž je pravda, že příklady táhnou. Vím, že jakmile promluví jedna žena, další ji následují. Je to ale především otázka dobrého nastavení participace tak, abychom se ptali na potřeby ve využívání např. veřejného prostranství jak mužů, tak žen, a to různých věkových skupin. Pro to můžeme použít focus groups pro tyto různé cílové skupiny.

S Čechy a Češkami mám podobnou zkušenost. Když se na to podíváme, jsou to především bílí muži a ženy, kteří dobře ovládají jazyk a mají dost rezonující vlastní názor. Co s méně tradičním publikem? Snažili jste se dostat ke starým lidem, dětem, nebo k jiným etnikům a skupinám?

Když jsme tvořili dotazník pro Vinohradskou, tak jsme měli anglickou verzi. Být vícejazyční, to je jistě něco, na čem určitě chceme pracovat dál a rozvinout to. Jinak se snažíme diverzifikovat informační kanály. Víme, že nejlepší pro seniory je informaci podat do novin městské části, protože to fakt čtou. Dále používáme facebook, a zapojujeme  místní neziskovky a školy.

Sousedské setkání, pilotníu projekt revitalizace superbloku Vybíralova, Černý Most, (c) IPR

Sousedské setkání, pilotníu projekt revitalizace superbloku Vybíralova, Černý Most, (c) IPR

Často se stává, že ačkoli se udělá poměrně podrobná participační studie o potřebách lidí, když přijde čas na architektonické řešení, tak se tyto výstupy nerespektují. Jak vedeš participaci a zabezpečuješ že jsou informace v řešeních zohledněny?

Osobní zapojení architektů do participačního procesu od začátku do konce bylo velmi důležité. Zažili si to, byli na setkáních, poslouchali lidi, četli dotazníky. Vždy tam byli fyzicky přítomni a rozhodně pro to měli cit a bylo pro ně pak snazší pracovat s konkrétními podněty. Když se něco vyloženě nezačlenilo z technických důvodů nebo to nedávalo smysl,tak se to oficiálně vysvětlilo.  Architekt by neměl pouze dostat „participační zprávu“ a s tou pracovat, ale měl by být s participací úzce propojen, měl by spoludefinovat témata, na která se veřejnosti má cenu v rámci projektu ptát, a měl by být u samotných participačních akcí.

Jaký je tvůj styl vedení projektů?

Myslím, že je to o dobré koordinaci. Nenechávám si nic pro sebe, sdílím informace v týmu, raději více než méně, protože mnoho problémů vzniká z neinformovanosti. Kladu si mnoho otázek "co kdyby" a snažím se předvídat konflikty a problémy. Jakmile je ucítím, tak to s tím člověk řeším. Je to dobrá prevence, která buduje důvěru.

Pracovat ve veřejné instituci znamená pracovat od 9:00 do 17:00, zároveň hodně z participačních procesů se děje i večer. Jak zvládáš tyto přesahy práce do osobního času?

Když jsou akce večer nebo o víkendu tak si samozřejmě mohu vybrat náhradní volno.

Jak vytváříš rovnováhu mezi prací a svým vlastním životem? Co děláš ve svém volném čase?

Práce je pro mě velmi důležitá, ale vedle toho se aktivně věnuji hudbě. Každý týden máme zkoušky se sborema hraju na flétnu. Práce se trochu ustálila, takže už není tolik problémvypnout a prostě si říct, že tododělám zítra.

Sportuješ?

Rekreačně ano

Na co si ve své práci nejvíc hrdá?

Obecně asi na vývoj kanceláře participace. To, že neztrácíme směr, že jdeme stále dál a vyvíjíme se.

Kde se vidíš za 10 let?

To nevím... Přijde mi smysluplné to, co děláme teď a kam se ubíráme. Že rozšiřujeme vědomosti o participaci, že musíme vymýšlet nové věci, pracovat s lidmi, to, že tvoříme partnerství s městskými částmi, neziskovkami. Toto vše je super.

Kdybys byla primátorkou Prahy, do čeho bys investovala energii a zdroje?

V Praze vnímám jako prioritu dobré nastavení sil, komunikace a kompetencí mezi městskými částmi a magistrátem. Současný systém je příliš rozdrobený, a neumožňuje Praze využívat lepší nástroje pro její rozvoj a směřovat za jednotnou vizí. Dále by to bylo bydlení – kromě finanční dostupnosti je důležitá otázka především stárnutí populace a nabídka adaptovaného bydlení.

Které město ve světě tě inspiruje, případně se tam ráda vracíš a proč?

To je od každého trochu. Co se týče příjemnosti a pocitu, tak to jsou Helsinky. Oni prostě nedělají nic extrémně. Žádné harakiri. Dělají to, co dává smysl a dělají to kvalitně. Opakem je Londýn, který je velmi hektický. Je to sice velmi hype, ale kvalita života je nízká.

Díky za rozhovor!